Otevřeno pro veřejnost denně
za příznivého počasí 9.00–19.00 h
v listopadu až březnu do setmění

Provozní řád:
1) Vstup je na vlastní nebezpečí
2) Herní prvky jsou určeny dětem do 15 let v doprovodu dospělé osoby (věž s houpačkami dětem od 4 do 15 let, loď "Irene" dětem od 3 do 12 let)
3) Na dětském hřišti je zakázáno: a) kouřit, požívat alkoholické nápoje a omamné látky b) vodit psy a jiná zvířata c) jezdit na kole d) hrát míčové hry e) poškozovat a odnášet vybavení f) vynášení písku z pískoviště a házení kamínků (kačírku)
4) WC je možné použít v domě (na zazvonění)
5) Návštěvníci jsou povinni řídit se provozním řádem a pokyny pracovníků Komunitního centra Bétel.

Proč jméno Irene?
Loď, která je dominantou našeho hřiště nese jméno IRENE /airin/. Proč právě toto jméno? Loď Irene je skutečnou historickou lodí, kterou vlastnila Jednota bratrská v letech 1748 - 1757. Byla postavena jednak pro přepravu nákladů (stojí za zmínku, že přivezla první parní stroj použitý na americkém kontinentě - roku 1753 a byl to stroj do měděného dolu), zejména ale sloužila jako dopravní prostředek pro poměrně velké množství bratrských misionářů (mnozí z nich byli rodáky z Moravy a Čech, proto je také dodnes Jednota bratrská ve světě nazývána Moravian Church - Moravskou církví), kteří v té době cestovali mezi Evropou a Amerikou a věnovali se zejména misii mezi Indiány. Bratrští misionáři neměli za cíl Indiány "poevropštit". Žili společně s Indiány v jejich vesnicích, stávali se součástí kmene, kde kromě duchovní práce sloužili i jako učitelé a lékaři, jsou autory knih popisujících život a kulturu indiánů, sepsali slovníky a gramatiky některých indiánských jazyků a věnovali velké úsilí snaze o přežití a záchranu mnohých indiánských národů.

Loď Irene vykonala celkem 24 plaveb mezi Evropou (většinou z Londýna) a Severní Amerikou, jednou vezla své pasažéry i do Grónska. Měla pověst spolehlivé a rychlé lodi se zkušeným kapitánem (její rekord je překonání Atlantiku za 30 dní) a přestála úspěšně mnohá nebezpečí. 20. 11. 1757 vyplula Irene na svou poslední plavbu. V té době vrcholila sedmiletá francouzsko-indiánská válka mezi Anglií a Francií o nadvládu nad severoamerickým územím. Dne 29. listopadu 1757 začala být Irene plující pod anglickou vlajkou, pronásledována francouzskou lodí Margaret.Francouzští vojáci Irene dostihli a posádku zajali. Část posádky v čele s kapitánem byla odvedena na francouzskou loď a část ponechána na Irene, která dostala náhradního francouzského kapitána a několik vojáků a námořníků. Loď měla za úkol se dostat do francouzské pevnosti Louisburgu v zálivu sv. Vavřince. Nicméně počasí bylo nepříznivé, plavba nebezpečná a náhradní francouzský kapitán nebyl dostatečně zkušený, aby dokázal loď za takovýchto podmínek úspěšně vést. Bratrský důstojník Andrew Schoute, ač byl sám zajatcem, mu byl mnohdy pravou rukou. Francouzi se rozhodli s Irene navzdory nepřízni počasí přistát u amerických břehů, od čehož je Andrew Schoute důrazně odrazoval. Francouzský kapitán ale na jeho naléhání nedal a zavelel pokračovat v plavbě, což se stalo Irene osudným. Brzy nad ránem 13. 1. 1758 ztroskotala. V kritické situaci to byl právě Andrew Schoute, kdo zachoval duchapřítomnost, prakticky přebral velení záchranných prací a všichni členové posádky lodi se bezpečně dostali na břeh. Francouzský kapitán tehdy na břehu Schouta políbil a děkoval mu za záchranu života. Bratrští námořníci byli později převezeni do vězení v Louisburgu, odkud byli osvobozeni poté, co pevnost obsadili Britové.

Naši chrastavskou Irene věnujeme památce nejen této krásné lodi, ale především mnoha statečných lidí, kteří na ní pluli do Nového světa ne proto, aby tam hledali bohatství, ale aby lidem přinášeli lásku a naději, která je v Pánu Ježíši Kristu.